V pondělí si to tak šinu do práce bez termostatu a s úkolem opatřit cestou domů plastovou součástku, kterou je třeba vyměnit. Jedu, jedu, předjedu cyklistu, a začínám se blížit ke koloně. V protisměru stojí policie, odtahovka. Všichni se plíží šnečím tempem až kolona dočista zastavila, podotýkám, že já taky. Zastavím, čekám a najednou rána. Trochu ve mě zatrnulo, ani jsem se nechtěla otáčet. Když jsem se odhodlala a začala jsem otáčet hlavu dozadu a když jsem byla pohledem na úrovni spolujezdcova okýnka vynořila se v něm ruka, potom hlava a nakonec celý cyklista, který se mi posuňky omlouval a snažil se naznačit, že je vše OK. Koukala jsem jako spadlá z višně, docela mě to rozhodilo, nohy se mi klepaly ještě na semaforu. Když jsem v práci zaparkovala, obešla jsem zběžně auto a nikde, nic velkého nenašla.

Cestou domů, jsem se stavila v obchodě pro onu součástku, a dalších několik věcí pečlivě sepsaných a namalovaných na papírku od manžela. Nakoupila jsem co jsem měla a bez termostatu (v autě) pokračovala domů. Manžílek ale naznal, že ten plast, co jsem pořídila je sice dobrý ale že ten náš vyndaný termostat už taky asi není funkční jak by měl (den před tím ho asi hodinu testoval tak, že ho vařil ve vodě na kamnech) a že nedoléhá jak by měl. Doma jsem si lépe prohlédla auto, tak mám prasklé zadní světlo a asi 3 škrábance (kolo bylo zřejmě bílé). To se teda ten cyklista docela proletěl, když to narval vzadu do světla a přistál až u dveří spolujezdce.

Dnes jsem opět vyrazila do obchodu, tentokrát pro nový termostat, byla jsem vybavená oním plastem co jsem koupila včera a dostala za úkol vyzkoušet jak bude nový termostat v plastu sedět. Paní v obchodě ochotně pomohly, koupila jsem nový termostat, manžel ho namontoval ale nic nevyzkoušel, tak doufám, že to zítra cestou do práce zase neuvařím.